Téma: Můj život s kočkama
9.11.2014     zavřít

Můj život s kočkama - díl třináctý: Duše kočičí...

Karlovy ostrovy, články, fejetony, Můj život s kočkama.

Už jako malý kluk jsem si uvědomoval, že psi a kočky v mém okolí mají svojí jedinečnou osobnost a povahu. Když jsem se potkal se svojí vlastní duší, tak jsem si uvědomil, že tuto jiskru života má v sobě každá živá bytost. U lidí je to trochu usnadněné lidskou řečí. Na druhou stranu tím trochu přehlížíme jiný způsob komunikace mezi námi, lidmi. Pokud se osobě blízké koukáte do očí, tak komunikujete. Vidíte pocity, emoce, náladu a stav mysli. Vzájemně si tyto informace a energie vyměňujete. Někdy si takto řeknete mnohem více a mnohem důležitější věci, než lze slovy vyjádřit. Ne nadarmo se říká, že oko je oknem do duše…
Mé dvě kočičí kamarádky a děti, Čima a Damuška mě nemuseli přesvědčovat o existenci své vlastní duše. Já jsem si zvykl s nimi mluvit a číst jejich řeč tělem a pohledem. Postupem času jsem si pouze uvědomil, jak je při některých situacích tato komunikace výrazná a jak se dokáže zapsat do mé paměti, stejně jako důležité komunikace a chvíle s osobami blízkými. Čiminka často přišla, když jsem ležel a relaxoval na kanapi. Lehla si mi na hrudník, začala příst a dívat se mi do očí. A tak jsme si vzájemně koukali do očí a povídali spolu… Dá se to vystihnout citátem vraního indiána Mnoho zásahů: „Oči živých bytostí hovoří slovy, která jazyk nedokáže vyslovit...“ Damuška měla tento zvyk také, ale ne v takové míře, jako Čima.
Do paměti se mi nesmazatelně zapsal ten poslední týden, kdy Čiminka bojovala o svůj život. Celý týden jsme spaly na zemi. Dal jsem deky na podlahu a Čiminka měla udělaný pelíšek z mé košile, na které vždy lehávala a vedle měla přepravku, do které si zalézala, když jí nebylo dobře. Ležel jsem na dece vedle ní, měl jsem nataženou ruku k pelíšku nebo přepravce a na mé ruce měla Čima položenou hlavičku a koukala mi do očí. Já jsem ji utěšoval a sliboval, co všechno změním a společně podnikneme, až se uzdraví. Její pohled mi připomínal trochu pohled mého táty, když jsem ho naposledy viděl v nemocnici, pár hodin před tím než zemřel. Byla tam tázavá nejistota, a trochu strach z neznámého, co přijde. Táta tehdy již věděl, že odchází. A já jsem to věděl také. Věděl jsem, že je smířený se životem a chce jít za mámou, která na něj čeká na druhém konci duhového mostu. V těch pomněnkově modrých očích byly pouze otazníky, jaká bude cesta a nejistota z toho krátkého okamžiku, kdy se duše loučí se svojí schránkou a uvědomí si své skutečné motivy životních činů. U Čimy jsem to tušil, cítil jsem toto dejavu, ale nechtěl jsem si to připustit. Byl jsem ochoten udělat cokoliv, aby se to nestalo. To bylo v mém životě také dejavu. U své maminky jsem proseděl téměř dva dny v nemocnici, když umírala. Byl jsem ochoten udělat cokoliv, aby zůstala naživu… Ale čas a běh života je nekompromisní. Říká se, že smrt je spravedlivá a na nikoho nezapomene. Nelze ji podplatit penězi. Pravděpodobně to není možné ani přáním, emocemi, motlitbou a nabízením vlastního života jako výměnu za život blízké bytosti. Úřad smrti, na rozdíl od úřadů státních, prostě nezná pojem korupce a nebere žádné úplatky. Možná jsou případy, kdy přivře oči, sáhne po amnestii a o chvíli prodlouží čas, aby se mohlo dokončit rozehrané divadelní dějství. To je na tomto světě asi ta nejcennější amnestie, kterou může jakákoliv živá bytost dostat.
Čiminka dostala čas jednoho týdne. A během toho týdne asi postupně začínala tušit co se děje. Víte v takových chvílích se u každé živé bytosti a je jedno zda je to člověk, nebo zvíře, zvýší vnitřní vibrace a dušička, která je uvnitř, se projevuje víc. Snaží se prostřednictvím těla usmířit se, se svým okolím a snaží se nějakým způsobem říci to svým blízkým. Během toho týdne se střídaly v mé mysli okamžiky naděje a zoufalství. V neděli dopoledne jsme s Čimou skončili na veterinární klinice v Čáslavi. Na naše loučení, nikdy nezapomenu. Nechal jsem ji tam moji košili, aby měla, alespoň částečný kousek mého já a do ouška jsem jí šeptal, že bude pár dnů v kočičí nemocnici, kde jí uzdraví a já budu stále, duchem sní a přijedu za ní, jakmile to bude možné. Jak už jsem psal dříve, splnil jsem pouze první část slibu. V úterý jsem měl připravenou tašku s věcmi pro Čiminku. Jako když jdete do nemocnice za svým blízkým… V tašce měla svojí oblíbenou misku na vodu, dvě plyšové myšky, granulky, kapsičky a psaní, která občas dávám pod misku s vodou. Ranní návštěvu jsem s tíživým pocitem, po konzultaci s panem doktorem přesunul na odpoledne. A to byla osudová chyba. Okolo oběda mi zazvonil telefon a já už jsem věděl, že ten divný pocit, trvající několik minut před tím, který jsem si nechtěl připustit, je krutou pravdou…
Když jsme se odpoledne s Čiminkou vraceli z Čáslavi domů, tak to byla naše poslední smutná jízda autem. Vedle přepravky na předním sedadle, ve které bylo kočičí tělíčko Čiminky, seděla její krásná dušička. Viděl jsem její průhlednou siluetu, tak jako když se vlní horký vzduch nad silnicí, nebo horkými předměty. Stejným způsobem jsem viděl a občas stále vídávám, své rodiče. Slyšel jsem její myšlenky: „Nebuď smutný, mě už je dobře. To zvládnem, neboj.“ Dojeli jsme domů a já šel nejdříve sdělit Damušce, co se stalo. Damuška tiše seděla a smutně koukala. Přinesl jsem Čiminku a položil na deku, byla zabalená v mé košili, kterou měla tak ráda a koukala jí pouze hlavička. Damuška k ní přišla a chvíli jí oňuchávala, tak jak to měly holky vždy ve zvyku. Pak najednou vyběhla ven, ke skalce a v tlamičce přinesla trs trávy, který položila Čimince k hlavě. Zůstal jsem jen tiše koukat. Tráva je v podstatě kočičí medicína. Tak jako mají lidé acylpyrin, tak mají kočky trávu. To je obraz na, který nemohu nikdy zapomenout… Po nějaké době v řádu desítek minut Damuška pochopila, stejně jako já realitu. Dušička Čiminky byla s námi doma. Oba jsme ji viděli. V noci jsem spal na zemi, vedle Čiminky a Damuška spala kousek od nás a občas ke mně přišla sdílet svůj smutek. Druhý den dopoledne jsem se svými přáteli, kteří za mnou přijeli, Čiminku pohřbil na zahradě, u stromu, kde ráda číhala a vysedávala.
Tím začala další nová kapitola našeho společného života. Života s Čiminkou, bez její fyzické přítomnosti. Odpoledne jsem zavolal Kamile, abych jí řekl o Čimince. Bylo to zvláštní. Kamila měla své tušení. Vyprávěla mi, jak si v neděli na obě naše kočičí děti vzpomněla a procházela staré fotografie. Kladla mi na srdce, že teď musím Damušku podržet a věnovat se jí. S Damuškou jsme stále vnímali jemno hmotnou přítomnost Čiminky, která se nás snažila utěšit a rozptýlit náš zármutek. Já jsem většinou ležel na kanapi, na kterém běžně spávám. Damuška vždy nějakou dobu ležela v křesle, kousek od mé hlavy, pelíšku o který měli s Čimou občas dohady. Bylo zvláštní, jak intenzita toho smutku mezi námi dvěma navzájem přeskakovala. Když se smutek zmírnil u mě, přešel na Damušku a ta vstala a šla na druhé kanape do plyšového pelíšku. To byl pro mě velmi tíživý moment. Viděl jsem poprvé v životě kočičí pláč. Viděl jsem, jak těžce prožívá své výčitky. Ona Damuška na Čimu občas žárlila a Čimu po kočičím způsobu zlobila. A to i během toho posledního týdne. Kdo tohle v životě neviděl, asi tomu těžko uvěří. Byl to těžký pohled vidět Damušku, jak se takto trápí. Vždy jsem vstal ze svého kanape a šel jí utěšovat. V ten moment u nás byla průhledná silueta Čiminky, která mi přišla pomoci. Nám oběma. Po pár dnech jsem věděl, že takto to dál nejde a našel jsem na internetu Djamilku z Kočičí naděje. Ale ten příběh, jak mi Čima při tom tlapkou vedla ruku, již znáte. Svojí úlohu v něm sehrála také Kamila. Když jsem si nebyl jistý a radil jsem se s ní, tak mi do telefonu řekla: „Na nic nečekej a jeď pro Djamilku!“ A tak Kamila opět vstoupila do našeho společného kočičího života.
Tak šel čas a naše kočičí domácnost proplouvala hlubinami vesmíru, jsouce pevně usazena na této malé planetě i s naší milou Čiminkou, respektive její krásnou dušičkou. Už jsem o tom psal v kapitole: Kočičí anděl jménem Čima. Ta viditelná jemno hmotná podoba se časem vstřebala do neviditelného, ale zato velmi intenzivně vnímatelného vědomí, které umí dát najevo svojí přítomnost i hmotnými způsoby v podobě zvuků a pohybů předmětů. Také jsme se s Čimou naučili nové komunikaci, právě prostřednictvím vědomí. Ale o tom jsem již také psal. Překvapením pro mě bylo, když se Čima dokázala najednou z ničeho nic plně fyzicky zviditelnit. Stalo se to vždy, když jsem prožíval nějaký splín. Jednou k ránu jsem se najednou probudil, koukám jak Djamilka spí na stole a Damuška ve svém křesle. Najednou z okna seskočí Čima a nasouká se mi pod deku, tak jak to vždy dělala. Zvláštní bylo, že mě to v ten moment nijak nepřišlo divné. Spokojeně jsem položil hlavu na polštář a upadl do podřimování. Za nějakou dobu jsem vstal a šel do práce s dobrou náladou… Podruhé se to stalo v kuchyni. Byla neděle večer a já měl poněkud ponurou náladu z nadcházejícího začátku týdne. Sedím u stolu a jím. Najednou koukám, do kuchyně přijde dveřmi Čima. Chvíli na mě kouká, jde do kouta ke špajzce, kde občas sedávala a najednou zmizí. Vstal jsem a šel se podívat do našeho pokoje. Damuška s Djamilkou si v klidu spí ve svých pelíšcích… No a rázem bylo po splínu. Tímto způsobem, mně Čima vždy přinese dobrou náladu.
Podobně to má i Damuška. Damuška adoptovala Djamilku za svojí kočičí sestru. Občas sice dá, v rámci své kočičí povahy Djamilce taktně najevo, kdo je paní domácí, ale je ráda, že Djamilka je nedílným členem naší domácnosti. Poměrně často vídám, jak Damuška leží na kanapi, nebo v křesle a upřeně kouká proti sobě. Kouká do očí Čimy, která leží naproti na kanapi, nebo v druhém křesle. Někdy dokonce zahlédnu i jemnou siluetu Čimy. Mají své kočičí rozhovory, tak jak to vždy spolu dělávaly…
Nedávno jsem si uvědomil poměrně důležitou věc. Byla to Damuška, kdo mě v tom mém těžkém smutku podržel. Damušku jsem možná podržel já, na začátku. Pak se to obrátilo. Když jsme s Čimou vedli své vnitřní rozhovory, tak mi na to řekla: „No, já jsem jí to také kladla na srdce…“
Svůj honorář za články o mých kočičích kamarádkách, které vyšly v regionálním, nezávislém měsíčníku Dobrý info jsem daroval útulku Kočičí naděje. Pokud přispějete drobnou částkou i vy, dáte naději nejenom kočičákům v útulku, ale i jejich budoucím majitelům, pro jejich budoucí radost z toho, že nebudou osamoceni. Číslo účtu naleznete na stránkách Kočičí naděje.
Karel Jíra
přečteno: 4607     příspěvků: 0
diskuze
copyright  ©  Karel Jíra 2014Google+