Téma: Můj život s kočkama

Ke konci dubna jsme oslavily kočičí narozeniny. Damušce bylo krásných šestnáct let. U Djamilky nevíme datum narození a tak přijala stejné datum narození a oslavila své dvanácté výročí narození. Třetí miska s „kočím dortem“, byla symbolicky určená pro Čiminku, která svůj díl kočičí dobroty přenechala oběma kočičím holkám. Samozřejmě jsem u toho uronil nejednu slzu… Vlastně jsme ty kočičí narozeniny slavili díky mé „časové“ skleróze dva dny. Vzhledem k tomu, že jsem měl v hlavě datum posunuté o jeden den napřed. Když si holky pochutnávaly na dobrotách v misce a já koukal do outlooku na maily, uvědomil jsem si, že je o den méně. A tak následující den, kdy bylo skutečné výročí, se oslava opakovala. Nakonec oslav a hlavně důvodů k oslavám, není nikdy dost.

Pár dnů nato, nám začaly kočičí starosti. Všiml jsem si jak Damuška poněkud nezvykle více pije a popšíkává. Trochu mi to připomínalo alergické kýchání. Navíc se začala tvářit, jako by jí ulétly včely. Po poradě s paní Hankou z Hradce, která vede Kočičí naději, jsem se rozhodl, že budeme absolvovat návštěvu veteriny v Čáslavi. A ukázalo se, že jsem dobře udělal. Těch pětadvacet minut cesty bylo poměrně náročných. Damuška, stejně jako většina koček jízdu autem nemá moc ráda a také to celou cestu zřetelně dávala najevo. Po klinické stránce se zdála být Damuška v naprostém pořádku. Paní doktorka jí pochválila, že na svůj věk vypadá velmi dobře a působí zdravým dojmem. Přesto jsme udělali kontrolní odběr krve. Výsledek ukázal lehce zvýšené hodnoty ledvin. Z toho vyplynula nutnost diety. Zároveň jsme se domluvili s paní doktorkou na dovezení vzorku moči a následném ultrazvukovém vyšetření ledvin.

Cesta domů byla již klidnější. Damuška se pouze občas taktně připomněla, že bych mohl cestu urychlit, ale neřezat zatáčky, a to brzdění by mohlo být také trochu citlivější. Já jsem cestou přemýšlel, jak přesvědčit Damušku na dietu a hlavně jak odebrat vzorek moči. Nakonec mi opět dobře poradila paní Hanka, kterou osobně přezdívám: „Kočičí matka Tereza“. Stačilo vyčíhat správný okamžik. Když se Damuška chystala vykonat onu malou potřebu, podstrčil jsem jí zezadu na kočkolit nízký talířek. Když se obrátila, že ono místo známým kočičím způsobem zahrabe, zůstala poněkud překvapená. Podívala se na mě s výrazem: „Tobě asi už hráblo, né? To jsem zvědavá, co s tím budeš dělat…“ Poté mě nechápavě pozorovala, když jsem moč natáhl do lékařské stříkačky. Vhodnou lahvičku jsem nenašel, a protože mě tlačil čas, kdy jsem mohl vzorek dovést na veterinu, skočil jsem do auta a uháněl směr Čáslav. Byl jsem domluvený s paní doktorkou, že vzorek mohu přivést nejpozději do osmi večer. Čas byl opravdu napnutý. Cestou jsem se ještě domluvil se sestřičkou na recepci, že přijedu možná pět minut po osmé. Stihl jsem to pár minut před osmou. Při předávání vzorku, jsem tak nějak mimoděk konstatoval: „Ještě je teplá.“ Na druhé straně se to setkalo poněkud s rozpačitým výrazem. V duchu jsem si pomyslel, že mému image „kočičího cvoka“ už to neublíží…

Vyšetření moči bylo naštěstí v pořádku. Příští týden jsme absolvovali ultrazvukové vyšetření ledvin. Když jsem Damušce oznámil: „Pojedeme se do Čáslavi podívat na paní doktorku.“ Tak se na mě podívala, mě tím dobře známým výrazem a odpovědí: „Jeď si za paní doktorkou sám, mě k tomu nepotřebuješ!“ Ale protest, neprotest, do Čáslavi jsme vyjeli. Vždy před cestou jsem v duchu žádal Čimu, aby byla s námi a držela nám všechny drápky. A vždy mně Čima vyslyšela a vše proběhlo hladce. I následující vyšetření. Damuška si za mé asistence v klidu nechala strojkem oholit malý kousek bříška a klidně ležela a pozorovala monitor a své ledviny, s výrazem odborného zájmu. Ledviny byly naštěstí v naprostém pořádku. Pouze, když paní doktorka hledala jednu z ledvin a konstatovala, že Damuška se má opravdu dobře a ledvina se poněkud schovává v tukové vrstvě, tak Damuška otočila svůj pohled od monitoru na paní doktorku. Damušky výraz byl nekompromisní: „To jako chceš říct, že jsem tlustá?!“ Inu ženské pokolení se nezapře v jakékoliv živočišné podobě…

Nejsložitějším problémem se ukázala kočičí dieta. Věnoval jsem poměrně dost času zkoumání údajů o proteinech a tuku na kočičím jídle. Z tohoto hlediska se ukázaly jako perspektivní jehněčí granule od Leonarda, králičí a krůtí konzervy od Gurmetu. Nicméně jsem zjistil nemilou věc, že velké množství uznávaných značek výrobců přesunulo svojí výrobu do Polska. Na obalech je vždy napsáno made in EU. Ale číslo u čárového kódu vždy odhalí výrobce. Kód, který začíná číslem 318, určuje jako výrobce právě Polsko. A k Polským výrobcům mám osobní nedůvěru.

Nicméně necelý měsíc šetrné stravy a užívání přírodního přípravku IRC VET, přineslo zlepšení. Po kontrole u paní doktorky, bylo konstatováno, že klinický stav se zlepšil. Hlavně odeznělo kýchání. Odběr krve však ukázal, že hodnoty ledvin se opět nepatrně zvýšily a tak jsme museli přejít na dietu, která se užívá při selhávání ledvin. Navíc musí Damuška užívat 1 tabletu Kelaprilu denně. Na drobné tablety, už máme vyzkoušenou osvědčenou fintu: Půlku tablety, vždy ráno a večer obalím malým množstvím sýru Veselá kráva a Damuška tak slupne prášek, aniž by něco řešila. Ovšem výběr konzerv a granulí, které by byla ochotna jíst, to byla anabáze… Veterinární krmivo, určené tzv. „ledvinářům“ je nejdostupnější na veterinárních klinikách. Různé kapsičky moc neuspěly. Jednou jsem se dokonce naštval, a abych Damušce ukázal, že je to opravdu k jídlu, tak jsem kapsičku s označením KD vymačkal na krajíc chleba a začal pojídat sám. Komentoval jsem to slovy: „Kádéčka jsem jedl kdysi na vojně, můžu je jíst i nyní! Přeci to nebudeme vyhazovat!“ Damuška se zaujetím pozorovala, jak se u toho budu tvářit. Popravdě řečeno zřejmě jsme byli překvapeni oba, že mi to vcelku chutnalo. Za dva dny jsem na sobě před zrcadlem dokonce pozoroval, že mi možná ubyly čtyři až pět šedivých vlasů. Říkal jsem si v duchu: „No vida, pokud, bych byl dostatečně cáklej a jedl to delší dobu, šediny by možná zmizely úplně.“ Damuška si zřejmě škodolibě myslela totéž…

Nakonec jsme přeci jenom našli vhodné dietní granule a konzervy, které je Damuška ochotná jíst. Zdá se, že stav se stabilizoval. Mám poněkud pocit, že jednou z příčin byl stres. Stres ze zármutku. A smutek je těžká věc pro každého. Naštěstí nám smutek pomohla rozehnat Jak Djamilka, tak i Čiminka. Ale o tom až příště…

Karel Jíra

diskuze