Téma: Na předměstí pekla

Nedávno nám proběhlo výročí konce druhé světové války v Evropě. Záhy po skončení válečných hrůz však začala válka studená, která si rovněž vybrala své oběti. A možná si je nenápadně vybírá dodnes. Období studené války je známo především hrozbou nukleárního konfliktu. Jaderné velmoci to zdůrazňovaly svými nukleárními pokusy, strašíce tím protivníka i obyvatelstvo vlastní. Na níže uvedeném dokumentu se můžete podívat na mapu jaderných výbuchů v časové ose, tak jak se odehrávaly v různých částech světa, v období 16.7.1945 až do konce roku 1998.

Mapa počtem jaderných výbuchů odpovídá údajům z Wikipedie zde a zde. Na Wikipedii najdeme také zajímavou kapitolu o obětech jaderných testů. Což jsou různé odhady expertů, v počtu úmrtí lidí na rakovinu, v důsledku rozšíření radioaktivních látek, zejména v atmosféře. Jeden údaj uvádí odhad 1 173 600 a druhý údaj uvádí odhad 61 600 000 úmrtí lidí na následky působení radioaktivních látek. Přičemž celkový počet obětí druhé světové války je dle Wikipedie odhadován na 62 537 400 lidí. K obětem studené války, bychom v podstatě měli rovněž započítat mrtvé z lokálních válek v různých částech světa a oběti nejenom politických procesů na obou stranách železné opony. Škody na přírodě a jiných živočišných druzích, než je Homo sapiens (člověk moudrý), si můžeme jen domýšlet. Jak při všech těch nukleárních testech, tak při obou světových válkách…

Z výše uvedených údajů, ohledně jaderných výbuchů, si můžeme domýšlet jak si který stát "honil triko". Spojené státy mají tři prvenství. První atomový výbuch, první vodíková (termonukleární) bomba a nejvyšší počet jaderných výbuchů: 1032. Druhé místo má tehdejší SSSR se svými 715 jadernými výbuchy. SSSR však má také svoje prvenství, v podobě Car-bomby. Car-bomba je nejsilnější dvoustupňovou termonukleární náloží (vodíková bomba), která byla odpálena (57 Mt, 4 km nad zemským povrchem). Zajímavostí dle Wikipedie je, že šlo o nejčistší výbuch vodíkové bomby v historii testování. Bomba měla údajně spotřebovat 97 % svého paliva. Což nemění nic na skutečnosti, že samotný výbuch, v závislosti na výšce nad zemským povrchem, nasaje množství materiálu z povrchu země, který se stane radioaktivní a šíří se dál atmosférou. Nejvyšší jaderný výbuch v atmosféře (1 kilotuna, 480 km nad zemským povrchem – ionosféra) pravděpodobně provedly USA v tzv. projektu Argus. Rusové prováděli podobné výškové testy později.

Třetí místo v počtu jaderných výbuchů má Francie: 210. Francie si ke svým jaderným testům může připsat rovněž incident s lodí Rainbow Warrior, která patřila organizaci Greenpeace. Pak v počtech jaderných výbuchů následují ostatní státy s jaderným arsenálem. Pokud se chcete podívat na některé zajímavé dokumenty o vzniku jaderných zbraní, najdete je například na You Tube. Globalizační četník je ovšem pravidelně maže a nechává pouze ty, které pojednávají o východní straně železné opony. Zřejmě je to v dnešní době považováno za ideologicky nezávadné...

Zvláštní kapitolou studené války jsou nehody, při nichž se ztratily nukleární zbraně. USA oficiálně přiznávají 11 ztracených nukleárních zbraní, včetně vodíkových bomb. SSSR a nyní Rusko oficiálně nepřiznávají žádné ztráty. Na toto téma existuje zajímavý dokument, v němž se hovoří o 12 případech ztrát nukleárních zbraní v USA. Je tam nastolena docela zajímavá otázka, kolik ztracených zbraní existuje skutečně, vzhledem k NATO a Rusku. Pokud hledáme napříč internetem, tak můžeme objevit například takovéto informace jako zde a zde. U SSSR se podle nepodloženého odhadu Greenpeace uvádí 40 jaderných hlavic, ztracených při nehodách pod mořskou hladinou. Navíc v článku na idnes.cz je zmínka o 100 tzv. kufříkových bombách. Tuto informaci měl podle tohoto článku přinést generál Alexandr Lebeď v roce 1997, který se v Rusku v následujícím roce stal gubernátorem Krasnojarského kraje. Dle článku Ruská oficiální místa veškerá jeho tvrzení popřela.

K historii studené války patří i boj o technologie. Je evidentní, že obě strany si je buď vzájemně kradly, nebo vyměňovaly. První varianta je podstatně pravděpodobnější. Pokud máte rádi dokumenty na toto téma, najdete je například zde. Hodně z těchto zajimavých dokumentů na Yiu Tube je pravidelně mazáno... Zajímavý je i osud významných vědců tohoto oboru, na obou stranách železné opony. Robert Oppenheimer označovaný, jako otec atomové bomby, též známý svým výrokem: "Stal jsem se smrtí, ničitelem světů", se stal obětí tzv. mccarthismu. A to poté, co začal otevřeně vystupovat proti vývoji vodíkové bomby, vyslovujíce názor, že vývoj i použití nukleárních zbraní by měly být pod kontrolou. Byl podezírán z předání technologických informací SSSR. Po deseti letech byl rehabilitován J. F. Kennedym. Podobný osud zažil na druhé straně v SSSR Andrej Dmitrijevič Sacharov, který výrazně přispěl k vývoji ruské vodíkové bomby včetně Car-bomby. Otázkou je, co mu v prosinci 1989, způsobilo smrtelný srdeční záchvat na zasedání demokratické opozice SSSR. Zajímavý je i osud některých vůdců s nukleárním tlačítkem v ruce, z jednoho okamžiku lidských atomových dějin. Té části dějin, které říkáme Karibská, nebo také Kubánská krize (1962). J. F. Kennedy známý svým výrokem „Lidstvo musí války ukončit, jinak války ukončí lidstvo“, skončil o rok později s ustřelenou částí hlavy. Jeho protějšek Nikita Sergejevič Chruščov, byl vnitrostranickým pučem v roce 1964 zbaven vedení státu (na toto téma existuje vynikající ruský film Vlčí smečka – 1993, cz titulky). No, alespoň mu neustřelili hlavu, jako Kennedymu… Otázkou je, co vlastně vyvolalo studenou válku. Na jedné straně máme stát, který měl tehdy monopol na atomovou zbraň, měl k dispozici nosič pro tuto zbraň, jeho území nebylo zasaženo válkou, a inkasoval tučné peníze z poskytnuté válečné pomoci. Na druhé straně máme stát, z jehož velké části území udělala válka spálenou zem. Stát, který za pět minut dvanáct odvrátil vlastní apokalypsu a dokázal otočit průběh války ve svůj prospěch. Stát, který měl v historické paměti svá napadení (od Tatarů přes Napoleona až k Hitlerovi), nevlastnící ani atomovou zbraň, ani vhodný nosič pro tuto zbraň.

Na téma vzniku studené války existuje jedna velmi zajímavá a přínosná debata historiků, odvysílaná na ČT v pořadu historie.cs (2008). Najdete ji v archivu ČT zde. Tuto konfrontační diskusi můžu pouze doporučit shlédnout. Pokud záznam nebude funkční, což se občas stává, tak zkrácený přepis najdete zde. Osobně si myslím, že pan Eichler docela výstižně trefil do černého.

Studená válka se nám v podstatě zrodila přímo z druhé světové války. Jak je možné, že vůbec k druhé světové válce došlo? Kdo připustil, že stát v první světové válce poražený a se závazky válečných reparací se mohl vyzbrojit a připravit na novou válku? Kde vzal Hitler podporu při finančních operacích a vůbec toleranci pro svoje plány? Určitý pohled nám může nabídnout Britský dokument Kdo financoval Hitlera:

V souvislosti s druhou světovou válkou bych ještě zmínil dvě historické skutečnosti. Spojené státy nevyhlásily válku Německu. Nevyhlásily ji po napadení Polska, po obsazení Francie, po útoku na Anglii, po útoku na SSSR. Německo vyhlásilo válku USA 11.12.1941, pět dní poté, co Ruská vojska zahájila ofenzívu u Moskvy, čtyři dny po Japonském útoku na Pearl Harbor. Viz zde a zde. Možná si Hitler myslel, že tím přiměje Japonsko, aby vzápětí napadlo SSSR z východu, což se nestalo.

Historie nám zřejmě evidentně ukazuje, jak se na niti novodobých lidských dějin prolínají bankovní instituce, toky peněz a krvavé lidské konflikty. Historie nám ukazuje jak pravdivé je přísloví: Když se dva perou, třetí se směje. V případě běžných lidí a nakonec i mnohých politiků se smál finanční systém, hájící se dnešní doktrínou neoliberalismu, který už dnes v podstatě zničil oba systémy tehdejší železné opony a stále ničí současné pracující lidi, bez ohledu na jejich světonázor. Niť historie nám ukazuje vývoj zákonů. Dříve byly zákony nadřazeny ekonomice a penězům. Dnešní zákony se píší podle přání ekonomiky a peněz, které stojí sice v pozadí, ale vždy na prvním místě. Člověk, vytvářející svou prací hodnotu, která již není jedním ze základních atributů udávajících reálnou hodnotu peněz, je těmito zákony a principy v pozadí srážen na nižší, podřadný stupeň. Historie nám ukazuje, že s penězi a lidmi, kterým je svěřujeme, je to stejné jako s ohněm: Dobrý sluha, ale špatný pán.

Karel Jíra

diskuze